S-FLUX / Galerie G99 / Dům pánů z Kunštátu / Brno 2012

Atelierový den na výstavě jsme pojali jako skupinovou performanci. Málokdo tušil co budou dělat ostatní. Do poslední chvíle jsme zapojovali kabely, chystali projekce a připojení k internetu. Společným kurátorským zadáním bylo vytvořit jakousi vztahovou mapu atelieru. Kdo kde kdy byl, s kým častěji komunikuje. Propojení na výstavní instituce a výtvarné školy v republice. Akce trvala celé odpoledne 13 - 19h.
Začala pozvolně individuálními piecy. Každý měl připraven svůj „vstup“.

Zuzana v historickém kostýmu s opravdovým kutým mečem jezdila prostorem na kolečkových bruslích. Michaela se s ní ještě před chvílí rvala jako pes. Nikol v gumové masce ležela bezvládně u vchodu, poté co namazala asi tři sta jednohubek. Andrej stavěl svou instalaci
a pouštěl osmdesátkové disko, Jakub a Jana Orlovi si uprostřed hráli v reminiscenci na dětství a poté elektrifikovali. Jenny psala bílou křídou po bílých zdech. František v turbanu, Jana Zimčíková ručně pomalu a obřadně extrahovala šťávu z červené řepy a kapala si horký vosk do klína. Martina natahovala nitě prostorem a všem bránila v průchodu, případně si je zoufale chtěla přimotat k sobě. Dominik vykuřoval a hledal vizi v černém igelitovém pytli a pan profesor to všechno hlídal jako art guard.

Já jsem si pro tuto příležitost připravil akci IDEAL PERFORMANCE. Před časem jsme dostali jako vzorná rodina s dětmi nakupující v DM drogerii dva reklamní hřebeny - kartáče. Na chvilku nás to potěšilo, ale vzápětí nás vyděsil neuvěřitelný „chemický“ zápach z levného čínského plastu. „Toto nemůže být zdravé!“ prohlásil jsem a zabavil tyto předměty, na nichž se skvěl nápis:  IDEAL PERFORMANCE,
pro potřeby tatínka, kterýžto je okomentuje na uměleckém poli. Stalo se. V kombinéze a motorkářské helmě jsem běhal po prostoru
Domu pánů z Kunštátu a všem beze slova zblízka ukazoval mé „toxické“ zboží. Někdy jsem diváka učesal, jindy bojoval hřebeny proti meči. Nakonec jsem je daroval dál…

Asi po třech hodinách trvání nastal první kulminační bod události se vrstvily, jedna paralelně zintenzivňovala druhou. Hluková kapela vyhrávala, já se k nim přidal akusticky na indickou píšťalu s dlouhými tóny na celý nádech. Jednu chvíli došlo i k bodu zlomu, kdy jsme zamotaní do nití strhli k zemi reproduktor.

V ten moment jakoby se akce začala rozmotávat. Odvíjet pozpátku nebo koncentrovat ke klidu a ke společnému závěru v zadní místnosti
u stolu. Někteří tam měnili propriety co si přinesli pro sebe a improvizovali se zadáním „mapy“ vznikající pomalu na tabuli napůl křídou
a psanými lístečky, napůl virtuálně projekcí z počítače. Jednu chvíli jsem měl, už v civilu sedící, na hlavě plástev včelího vosku (ani nevím jak a od koho, ale jsem za to rád) a poté byl ještě zajímavý moment, když mezi nás do závěru akce přišel romský prodavač růží.